Česko-lotyšský spolek

 

Úvodní stránka

O Česko-lotyšském spolku

Aktuálně

Informace o Lotyšsku

Fotogalerie

Publikace o Lotyšsku

Staňte se naším členem

Články

Archiv

Zajímavé odkazy

Napište nám

 

 

Příroda

Geografická poloha  Geologické a geomorfologické poměry  Podnebí  Vodstvo  Vegetace a fauna  Ochrana přírody

 

Geografická poloha

Lotyšsko je přímořský stát, rozprostírající se na východním břehu Baltského moře. Rozloha Lotyšska je 64 600 km2, tedy přibližně o 10 tisíc km2 méně než rozloha Česka. Západní hranici Lotyšska tvoří Baltské moře s rozlehlým Rižským zálivem. Baltské moře a Rižský záliv od sebe odděluje pevninský výběžek, zakončený mysem Kolka. Na severu hraničí Lotyšsko s Estonskem, na východě s Ruskem, na jihovýchodě s Běloruskem a na jihu s Litvou.

Regionální začlenění Lotyšska a potažmo celého Pobaltí můžeme pojmout různě. Vzhledem k nedávné minulosti bývá politicky řazeno do východní Evropy. Pro tuto možnost hovoří také některé přírodní (zvláště geologické a pedologické) poměry Lotyšska. Samo Lotyšsko se snaží zařadit se spíše do severní Evropy, což je v posledních letech podporováno rostoucími vztahy (zejména obchodními) se Švédskem, Dánskem a Finskem a zčásti i přírodními poměry. A do třetice je možné Lotyšsko začlenit do střední, resp. středovýchodní Evropy, a to vzhledem k ryze geografické poloze (geografický střed Evropy se nachází v Litvě blízko Vilniusu!), některým přírodním podmínkám i datu vstupu do Evropské unie, shodným se středoevropskými zeměmi.

Geologické a geomorfologické poměry

Geologicky náleží celé Pobaltí, a tedy i Lotyšsko, k Ruské tabuli. Jedná se o velmi stabilní prahorní až starohorní útvar bez tektonických zlomů. Na něm leží převážně horniny staroprvohorního stáří (zejména z období devonu). Severní části Lotyšska (severní Kurzeme a severní Vidzeme, malé lokality u Daugavpilsu) jsou převážně středodevonského stáří. Střední, plošně výrazně největší část je ze svrchního devonu; jedná se o pás středního Kurzeme a dolních toků řek Gauji, Daugavy a Lielupe, který se směrem na východ rozšiřuje a zabírá značnou část Zemgale a Vidzeme a celé Latgale. Nejpestřejší je geologické složení jižního Kurzeme (přibližně jižně od linie Liepāja-Saldus), kam ze západní Litvy zasahují formace mladších prvohor (karbonu a permu) a druhohor (triasu a jury). Reliéf byl na mnoha místech ovlivněn čtvrtohorním zaledněním. Svědčí o tom řada jezer ledovcového původu, bludných balvanů, zbytků morén apod.

Geomorfologicky patří Lotyšsko k Baltské nížině, která je součástí Východoevropské roviny. Reliéf Lotyšska má převážně rovinatý charakter s nízkými nadmořskými výškami, a to zvláště v pásu Jelgava-Riga-vidzemské pobřeží, kde se nachází Středolotyšská nížina. Nízké pahorkatiny najdeme na západě Lotyšska v kurzemském vnitrozemí (nejvyšší bod Krievukalns - 190 m), na východě pak ve Vidzemské vysočině (nejvyšší vrchol Lotyšska Gaiziņkalns - 312 m) a v oblasti Latgalské vysočiny (nejvyšší bod Lielais Liepukalns - 289 m). Naopak nejnižší nadmořskou výšku má Středolotyšská nížina při dolních tocích řek Daugava a Lielupe, kde se reliéf na několika místech nachází dokonce pod úrovní mořské hladiny.

Podnebí

Přestože je Lotyšsko přímořským státem, má jeho podnebí přechodný oceánsko-kontinentální charakter (kontinentalita je o něco vyšší než v Česku). Důvodem je relativní izolovanost Baltského moře od světového oceánu a poloha ve srážkovém stínu Skandinávského pohoří. Celé území Lotyšska spadá do mírného klimatického pásu. V létě se nijak výrazně neliší od našeho klimatu (teploty jsou podobné nebo nejvýše o 2 °C nižší než v Česku), v zimě je však v Lotyšsku přibližně o 4 °C chladněji než u nás, což potvrzuje vyšší míru klimatické kontinentality v Lotyšsku.

V zimě je pro Lotyšsko charakteristický teplotní gradient západ-východ. Nejchladnější podnebí panuje na východě Lotyšska a v oblasti Vidzemské vysočiny, kde se průměrná lednová teplota pohybuje pod -7 °C. Směrem k západu teplota roste a v pobřežním pásu Kurzeme se pohybuje mezi -2 a -3 °C. V Rize je průměrná lednová teplota -4,9 °C.

V létě jsou teplotní rozdíly v rámci Lotyšska velmi malé. Průměrná letní teplota souvisí především s nadmořskou výškou, zčásti se uplatňuje teplotní gradient sever-jih. Nejtepleji (průměrná červencová teplota mezi 17 a 18 °C) je v Latgalsku a nížině podél Daugavy, nejchladněji (průměrná červencová teplota kolem 16 °C) v Kurzemské a Vidzemské vysočině. Průměrná červencová teplota v Rize dosahuje 17,5 °C.

Také roční srážkové úhrny v Lotyšsku nevykazují vzhledem k plochému reliéfu významné rozdíly a souvisí především s nadmořskou výškou, méně pak se vzdáleností od moře. Nejvíce srážek (ročně kolem 850-900 mm) spadne v Západokurské vysočině a Vidzemské vysočině, nejméně na jihu Lotyšska v oblasti jižně od Jelgavy a v úzkém pobřežním pásu podél Rižského zálivu (méně než 600 mm ročně).

Lotyšsko je pokryto pravidelnou sítí 23 meteorologických stanic, ve většině z nich se počasí zaznamenává již od meziválečného období.

Některé klimatické rekordy:

nejvyšší absolutní teplota: 36,4 °C, 28.8.1943 v Daugavpilsu

nejnižší absolutní teplota: -43,2 °C, 8.2.1956 v Daugavpilsu

nejvyšší absolutní roční srážkový úhrn: 1007 mm v roce 1928 v Priekuļi (poblíž města Cēsis)

nejnižší roční srážkový úhrn: 384 mm v roce 1939 v Ainaži (na pobřeží poblíž estonské hranice)

Vodstvo

 Největší a "národní" lotyšskou řekou je Daugava, u nás někdy nazývaná ruským názvem "Západní Dvina". Daugava pramení v Rusku v západní části Valdajské vrchoviny (nedaleko pramení také Volha) a protéká pouze třemi státy: Ruskem, Běloruskem a Lotyšskem, kde ústí poblíž Rigy do Baltského moře. Celková délka Daugavy je 1 005 km, z toho se na území Lotyšska nachází 352 km. V rámci Lotyšska je nejdelší řekou Gauja (452 km), která pramení ve Vidzemské vysočině a severně od Rigy ústí do Rižského zálivu. Významnými přítoky Daugavy jsou v Lotyšsku především Dubna, Aiviekste (s přítokem Pededze) a Ogre (řazeno od pramene k ústí). Daugava má mezi lotyšskými řekami také největší povodí (celkem 87 900 km2, z toho v Lotyšsku 24 700 km2). 

Povodí všech lotyšských řek spadají do úmoří Baltského moře. Do Rižského zálivu teče kromě Daugavy a Gauji řada menších, krátkých řek, z nichž nejvýznamnější jsou Lielupe (vzniká soutokem Mūsy a Mēmele v Bausce, ústí v Jūrmale) a Salaca (ústí v přístavu Salacgrīva). Do volného Baltského moře ústí především řeky Irbe, Venta, Saka, Bārta a Sventāja (v litevštině Šventoji). Malá část území Lotyšska je odvodňována řekami, které tečou do Čudského jezera (Peipsi järv; na estonsko-ruské hranici), a poté řekou Narvou do Fisnkého zálivu. Jedná se o příhraniční oblast podél ruské hranice (Mudavská nížina) a malé území v Sakalské vysočině při hranici s Estonskem. Vzhledem k plochému povrchu lotyšského území je říční síť Lotyšska méně přehledná než v Česku, řeky často vytvářejí několik ramen, větví se a znovu se sbíhají. Na několika místech vznikly tzv. bifurkace (jev, při němž se řeka větví a roztéká se do dvou různých povodí). Příkladem je například řeka Gauja, která se nedaleko od pramene větví: část pokračuje jako Gauja, část se přes jezero Alauksts dostává do řeky Ogre a dále do Daugavy. Obdobně se řeka Misa větví do Lielupe a Daugavy.

Největším lotyšským jezerem je Lubāns (81 km2) ve Východolotyšské nížině, nejhlubší (63 m) je však Drīdz na jihu Latgalské pahorkatiny a nejobjemnější (0,4 km3) jezero Rāznas ezers (rovněž v Latgalské vysočině). Lotyšsko má velké množství romantických jezer, z nichž prakticky všechna jsou ledovcového původu. Nejvíce jich (většinou menší plochy) najdeme v Latgalské vysočině. Poměrně častá jsou v Lotyšsku i jezera pobřežní, která vznikla při mořském břehu ve sníženinách pod úrovní hladiny moře, případně odškrcením ("přepažením") od okolního moře. Mezi největší lotyšská reliktní jezera patří například Liepājské (u města Liepāja), Engurské (u města Engure) a Babītské (na jižním okraji Jūrmaly).

Lotyšsko má také několik umělých vodních ploch. Mezi nimi jsou plošně největší vodní nádrže na Daugavě, sloužící též k výrobě elektrické energie: Pļaviņaská (35 km2), Ķegumská (25 km2) a Rižská (36 km2).

Vegetace a fauna

Lotyšsko má vegetaci severního mírného pásu. Většina území Lotyšska patří do vegetační oblasti nížinných smíšených lesů (listnatých lesů s jedlemi a borovicemi), která je typická také pro Polsko, Bělorusko a západní Rusko. Tyto lesy rostou na různých typech nepříliš úrodných podzolových půd, které zabírají drtivou většinu lotyšského území (s výjimkou hnědozemní Středolotyšské nížiny, říčních údolí a několika dalších lokalit). V místech, kde jsou podzolové půdy nejchudší (zejména na západě Lotyšska a ve vysočinách), jsou smíšené lesy vystřídány bory, často s příměsí jedle. Lesy v současné době pokrývají asi 46 % území Lotyšska, což je v rámci Evropy výrazný nadprůměr (více má jen Švédsko a Finsko, podobné hodnoty jako Lotyšsko vykazují ještě Rusko, Estonsko, Slovensko a Slovinsko).

Na území Lotyšska se vyskytují zástupci severské i středoevropské fauny. Velmi pestrá je ptačí říše a vzhledem k velkému množství vody v krajině také říše ryb (včetně úhořů a pstruhů) a hmyzu. Typickými obratlovci jsou los, divoké prase, srnec, jelen, veverka, zajíc, koroptev, vzácněji pak liška, vlk, norek, bobr či kuna.

Ochrana přírody

V ochraně přírody Lotyšsko výrazně pokročilo zejména po pádu Sovětského svazu a získání nezávislosti v roce 1991. Kromě útlumu některých průmyslových odvětví dochází také k postupné ekologizaci zemědělství a k přijímání poměrně přísných evropských norem v oblasti životního prostředí. Jediným výraznějším negativním jevem v oblasti péče o životní prostředí je tak růst objemu silniční dopravy a počtu motorových vozidel, který je společný všem úspěšně se transformujícím zemím bývalého sovětského bloku.

V současné době má Lotyšsko 3 území se statutem národního parku. Na středním toku Gauji je to N. P. Gauja (Gaujas nacionālais parks) se zalesněným údolím Gauji, skalními převisy a zajímavými geologickými souvsrstvími na strmých svazích řeky, relativně velkými výškovými rozdíly a cennými lužními a lesními ekosystémy. Park byl založen v roce 1973 a zaujímá plochu 920 km2. Západně od Jūrmaly se nachází pobřežní národní park Ķemeri (Ķemeru nacionālais parks). Na území parku vyvěrá několik minerálních pramenů, žije tu řada vzácných rostlinných společenstev a živočichů (zejména hmyzu a ptáků, z větších zvířat pak bobři, vlci, losi apod.). Park byl založen v roce 1997. Třetím lotyšským národním parkem je Slītere (Slīteres nacionālais parks) v severním cípu Kurzeme kolem mysu Kolka. Park se vyznačuje nejen bohatou faunou a flórou, ale i pozoruhodnými rovnoběžnými zalesněnými písečnými valy, které se táhnou podél pobřeží a kdysi tvořily břeh Baltského moře. Park byl založen jako přírodní rezervace v roce 1921 a dnes měří 150 km2.

Mezi velkoplošnými chráněnými územími rozlišují Lotyši kromě národních parků také rezervace, biosférické rezervace, chráněné krajinné oblasti, přírodní parky a přírodní lesní území. Maloplošná chráněná území se nazývají přírodní památky. Celkem jsou v Lotyšsku 4 rezervace, 1 biosférická rezervace (Severovidzemská, zahrnující rozsáhlé území v povodí řeky Salacy), 6 chráněných krajinných oblastí a řada zbývajících typů chráněných území.

 

Geografická poloha  Geologické a geomorfologické poměry  Podnebí  Vodstvo  Vegetace a fauna  Ochrana přírody

NAVRCHOLU.cz