|
Počátky
písemnictví
Lotyšská
folklorní tvorba je tvořena lidovými písněmi dainami.
Na rozdíl od litevských dain
se nepodobají slovanským písním. Většinou jde o čtyřverší
s náměty z rolnického života. Celkový počet dain
je odhadován na 1,2 milionu, což nemá v indoevropských
jazycích obdoby. Na každého příslušníka lotyšského národa
tedy připadá téměř jedna daina.
Nejstarší
lotyšsky psanou knihou je katolický katechismus z roku 1585, vytištěný ve Vilniusu. Z roku
1694 pochází lotyšský překlad Bible
od německého pastora Ernsta
Glücka (Glikse,
1652-1705). Zakladatelem světské literatury byl Gothard
Friedrich Stender (1714-96), autor prózy, poezie i osvícenských
naučných děl. Dalším významným světským dílem se stala
básnická sbírka Neredzīgaise Indriķise z roku 1806.
Národní
obrození
Počátkem
19. století tvořila skupina autorů, nazývaná starolotyši
(veclatvieši). Představitelem byl Jānis
Ruģēns (1817-76), autor Písně
o J. Husovi (Dziesma par J. Husu). Na nenáročnou tvorbu starolotyšů reagovali mladolotyši
(jaunlatvieši), jejichž hlavním představitelem byl básník
Juris Alunāns
(1832-64) se sbírkou Písničky
do lotyštiny přeložené (Dziesmiņas, latviešu valodai pārtulkotas).
Alunāns jako první prosazoval zavedení háčků do lotyštiny,
ty však byly přijaty až počátkem 20. století. Na Alunānse
navazují Atis Kronvalds (1837-75) a Andrejs
Pumpurs (1841-1902), autor romanticko-vlasteneckého eposu Lāčplēsis
(Trhající medvědy) o boji siláka s medvědíma ušima
proti křižákům. Nejplodnějším literárním představitelem
této doby je však Krišjānis
Barons (1835-1923), sběratel lidových písní (dain).
Barons jich během svého života nasbíral přes 200 tisíc.
Realistická
tvroba se v lotyšské literatuře projevuje od konce 19.
století. Jejími představiteli byli například prozaik Juris
Neikēns (1826-68) a dramatik Rūdolfs
Blaumanis (1863-1908), autor slavné komedie Krejčovské
dny v Silmačích (Skroderdienas Silmačos).
20.
století
Na
počátku 20. století tvořil nejvýznamnější lotyšský básník
a dramatik Jānis
Rainis (1865-1929), vlastním jménem Pliekšāns,
představitel sociálně orientovaného literárního hnutí Nový směr. Nejznámější díla, např. drama Oheň a noc (Uguns un nakts), poema Daugava či sbírka Konec a počátek
(Gals un sākums) napsal během své emigrace ve Švýcarsku.
Literárně činná byla i jeho žena Aspazija
(vl. jménem Elsa
Rozenbergová, 1865-1943). Mezi válkami se rozvinula
avantgardní poezie, jejímiž představiteli byli Aleksandrs
Čaks (1901-50) se sbírkou Srdce
na chodníku (Sirds uz trotuāra) z městského
prostředí a Jānis
Sudrabkalns (1894-1975).
Po
sovětské okupaci odešla řada spisovatelů do exilu, např. básníci
Veronika Strēlerteová
(1912) a Andrejs Eglītis
(1912), autor poemy Bože,
Tvá země hoří (Dievs, Tava zeme deg) a jeho jmenovec,
prozaik Anšlavs Eglītis
(1906-93). Z těch, co zůstali v Lotyšsku, jsou
nejvýznamnější básníci Imants
Ziedonis (1933) a Ojārs
Vācietis (1933-83), kteří kritizovali sovětský režim,
a prozaici Egons Līvs
(1924-89) a Visvaldis Lāms
(1923).
|
