|
První
obyvatelé
Řád
německých rytířů
Období
ruského vlivu
Meziválečné
období nezávislosti
Nacistická
a sovětská okupace
Boj
za nezávislost
Nezávislost
po roce 1991
První
lidé začali území Pobaltí osídlovat před 11 tisíci let
po ústupu kontinentálního ledovce, kterým skončila poslední
doba ledová. V období mezolitu se zformovaly dvě hlavní
kultury: němenská (území Litvy) a kundská (území Lotyšska
a Estonska). Neolit přinesl na území Pobaltí počátky zemědělství.
I v této době tu existovaly dvě kultury: pokračující
němenská a narvská, která vystřídala kundskou.
Předkové
ugrofinských Estonců žili v oblasti Pobaltí ještě před
příchodem indoevropských Lotyšů a Litevců. Ti se začali
na březích Baltského moře usazovat asi před 5 tisíci let,
což dokumentují četné archeologické nálezy. Původní obživa
obyvatelstva, sběr plodů, zemědělství a lov, byla přibližně
před 2 500 lety doplněna obchodem s jantarem. Jantarová
stezka tehdy směřovala z Pobaltí až do Říma a Egypta.
Pro
baltské (tedy lotyšské a litevské) obyvatelstvo bylo od
poloviny 1. tisíciletí n.l. charakteristické kmenové uspořádání.
K hlavním baltským kmenům patřili Prusové,
Jatvingové, Kurové, Sélové, Zemgalové,
Latgalové, Aukštaitové
a Žemaitové. Významnou
národností, dnes již téměř zaniklou, byli v této době
také ugrofinští Livové (Livonci), obývající především lotyšské pobřeží
(viz Kurzeme,
Lívské pobřeží).
V 6.-7.
století došlo k oddělení lotyštiny a litevštiny. Během
10. a 11. století podnikali na území pobaltských států četné
nájezdy Vikingové. Historie Lotyšů je od 13. století spjata
s téměř neustálou nadvládou okolních velmocí.
Důležitým
obdobím je nadvláda řádu německých rytířů na území
Lotyšska (a také Estonska) od 13. do 16. století. Řád byl
založen roku 1190 a do Pobaltí jej povolal polský kníže Konrád
Mazovský na podporu christianizace pohanských Prusů, kteří
žili zhruba na území dnešní Kaliningradské oblasti. Mezi
panovníky, kteří řád podporovali, patřil i český král Přemysl
Otakar II. Ten roku 1255 založil Královec
(dnešní Kaliningrad, německy Königsberg),
jenž byl podle něj pojmenován. Během 14.-17. století došlo
pod vlivem nadvlády řádu k asimilaci baltských Prusů,
jejichž národnost v důsledku toho vymizela.
Současně
probíhala christianizace lotyšských a estonských kmenů,
kterou prováděl řád mečových rytířů. Roku 1201 byla německým
biskupem Albertem založena
Riga a stala se hlavním opěrným bodem řádu. Ten si postupně
podmanil téměř celé území dnešního Lotyšska a do roku
1227 i jižní část Estonska. Na území, které bylo pod správou
mečových rytířů, probíhala germanizace a christianizace
obyvatelstva. Mečoví rytíři usilovali také o ovládnutí
Litvy, což se jim nezdařilo. Roku 1236 byl postup do Litvy
definitivně zastaven bitvou u Saulė (dnešní Šiauliai), v níž byl řád na hlavu
poražen. Pozice mečových rytířů na dobytých územích
byla otřesena, a tak o rok později došlo k jeho připojení
k řádu německých rytířů. Ten poté několik století
ovládal většinu území Lotyšska a Estonska a sváděl vleklé
boje s Litevským velkoknížectvím. V této době
nadvláda řádu působila na místní obyvatelstvo spíše
negativně. Znamenala však odklon od Ruska a nástup západoevropské
kultury v Pobaltí. I díky tomu se dnešním pobaltským
republikám daří lépe se začlenit do Evropy, narozdíl od
ostatních postsovětských zemí, patřících spíše k ruskému
kulturnímu okruhu.
Během
13. a 14. století se řada měst v Estonsku a Lotyšsku
stala členy Hanzy.
Nadvláda německých rytířů byla otřesena až roku 1410,
kdy došlo k porážce řádu polsko-litevskými vojsky v bitvě
u Grunwaldu.
Období
panování řádu německých rytířů končí livonskou
válkou, která vypukla roku 1558 vpádem ruských vojsk Ivana
Hrozného a skončila roku 1582. Války se účastnily
Rusko, Švédsko, Polsko, Litevské velkoknížectví a řád německých
rytířů. Během války byla prohloubena litevsko-polská
spolupráce. Unie těchto dvou států poté získala skoro celé
Livonsko (tedy severní Lotyšsko, nazývané Vidzemsko,
a jižní Estonsko). Reformace spolu s livonskou
válkou přispěla k pádu řádu německých rytířů.
Ve 2. polovině 17. století zažilo za vlády vévody Jakuba (Jēkabs)
obrovský rozmach Kuronské vévodství (s hlavním městem v Jelgavě
a Kuldīze), pokrývající přibližně oblast Kurzeme
a části Zemgale.
Kuronské vévodství v té době dokonce krátce vlastnilo
zámořské kolonie Tobago
(karibská oblast) a Gambie
(západní Afrika). Dceru posledního kuronského vévody
Petra Birona známe jako kněžnu Kateřinu Zaháňskou z Babičky
Boženy Němcové (ratibořické panství zdědila kněžna právě
po svém otci).
Na
počátku 18. století proběhla severní válka, během níž
byla Litva a část Lotyšska připojena ke Švédsku. Zbývající
část Lotyšska a Estonsko získalo Rusko. To během 18. století
ovládlo celé území Lotyšska. Nevolnictví bylo na území
Lotyšska zrušeno v letech 1816-1819, v Latgale až
roku 1861.
Celé
19. století bylo Pobaltí pod vlivem ruského cara. Zvláště
v druhé polovině století bylo celé území rusifikováno.
Ruština se stala úředním jazykem, probíhala výstavba
pravoslavných kostelů. V Pobaltí jich většina pochází
právě z tohoto období. Současně byly zakládány různé
spolky, které se snažily pečovat o národní kulturu a vydávat
knihy v národních jazycích. Během 19. století proběhlo
několik protiruských povstání. Na počátku 20. století
docházelo k masovým protestům proti carismu, které byly
často krvavě potlačeny.
K vyhlášení
nezávislosti všech tří pobaltských států došlo teprve v roce
1918. Přispěly k ní zmatky v Rusku po Říjnové
revoluci. Po vyhlášení nezávislosti probíhaly boje ještě
dva roky, protože nově vzniklé státy si snažilo podmanit Německo
i Rusko a částečně také Polsko. Společnost národů uznala
nezávislost pobaltských států 22. září 1921.
Estonsko,
Lotyšsko a Litva byly v meziválečném období nezávislými
republikami. Všechny tři národy na toto období vzpomínají
asi jako Češi na první republiku, přestože tu zdaleka
neexistovala taková politická stabilita, jako u nás (státní
převraty, autoritativní režimy). Politické problémy byly
reakcí na světovou hospodářskou krizi počátku 30. let.
Hospodářství se opíralo o obchod s Evropou, zejména s Německem
a Velkou Británií.
Lotyšsko
schválilo svou ústavu v únoru 1922. Mezi válkami
zaznamenalo rychlý hospodářský rozvoj. V květnu 1934 však
provedl Kārlis
Ulmanis za pomoci vojsk státní převrat. Byla zakázána
činnost stran, političtí odpůrci byli uvězněni. Ulmanis
zdůvodňoval puč jako nutnost k záchraně Lotyšska před
hospodářskými potížemi a hroznou občanské války. Až do
zahájení 2. světové války panoval v Lotyšsku Ulmanisův
režim, který však byl v rámci pobaltských zemí relativně
nejmírnější. V době, kdy J. V. Stalin nechal vyvraždit
více než třetinu z 200-tisícové lotyšské populace v Sovětském
svazu, nebyl za protistátní činnost v Ulmanisově Lotyšsku
vynesen ani jediný rozsudek smrti.
Lotyšsko
bylo mezi válkami plošně největším (oproti dnešku mu patřila
také oblast Pytalova–lotyšsky Abrene, která je dnes součástí
Ruska) a hospodářsky nejvyspělejším státem Pobaltí.
Období
nezávislosti pobaltských států trvalo necelých 20 let. 23.
8. 1939 došlo k podpisu paktu o neútočení mezi Německem
a SSSR (Molotov-Ribbentropův
pakt), který pro pobaltské státy znamenal asi totéž, co
pro nás Mnichov. Jeho tajným dodatkem bylo rozdělení sfér
vlivu ve středovýchodní Evropě, přičemž Litva, Lotyšsko
a Estonsko měly připadnout SSSR.
Po
zahájení druhé světové války podepsaly pobaltské státy v září
1939 pod nátlakem Sovětského svazu tzv. Pakt o pomoci, v němž se zavázaly k poskytnutí
strategických míst Rudé armádě. Ve stejné době byli z Hitlerova
rozhodnutí přesídleni Němci žijící v Pobaltí do Německa.
Do konce roku 1939 z Lotyšska odešlo 50 tisíc Němců.
V červnu
1940 obvinil SSSR pobaltské republiky z agrese a pod touto
záminkou je obsadil. Nově vzniklé parlamenty odsouhlasily připojení
svých zemí k SSSR a v srpnu 1940 se tak pobaltské
státy staly sovětskými republikami. Řada politických odpůrců
(včetně dosavadních ministrů), ale i úředníků, vojáků
a policistů byla prohlášena za kontrarevoluční a nepřátelské
živly a zatčena nebo deportována do východních částí
SSSR. Některým se podařilo utéci do zahraničí, kde se podíleli
na zformování exilových vlád.
V červnu
1941 Německo porušilo podepsaný Molotov-Ribbentropův
pakt a napadlo Sovětský svaz. V důsledku toho došlo
ještě během léta téhož roku k obsazení celého
Pobaltí nacisty, kteří byli po roku sovětského útlaku vítáni
jako osvoboditelé.
Za
nacistické okupace docházelo především k likvidaci židovské
populace v Pobaltí (v Lotyšsku žili Židé hlavně v Rize
a ve větších městech Kurzeme).
Mnoho Židů (nejen pobaltských) nalezlo smrt v nově zakládaných
koncentračních táborech (např. lotyšský Salaspils).
Na likvidaci židovské populace se podílely i domácí
nacistické organizace a kolaboranti.
Během
roku 1944 získává SSSR všechny tři pobaltské státy zpět.
Riga byla obsazena v říjnu. Tím však byla nacistická
okupace pouze nahrazena sovětskou, protože SSSR nevrátil
pobaltským státům nezávislost. Ze tří malých zemí se tak
znovu staly sovětské socialistické republiky. Některé části
Lotyšska (Pytalovo-Abrene) a Estonska (Pečory-Petseri a
Ivangorod-Jaanilinn) byly přičleněny k Ruské SFSR a
dodnes patří Rusku. Protisovětský boj osamocených
pobaltských partizánů, nazývaných „lesní bratři“ (v
Lotyšsku mežabrāļi),
však probíhal ještě 10 let po nastolení komunistického režimu.
Poslední litevský partizán byl dokonce zabit až roku 1965.
V letech
1947-49 byl zahájen proces násilné kolektivizace zemědělství.
Současně nastupovaly další procesy typické pro sovětské
hospodářství: industrializace, preferování těžkého průmyslu,
centrálně plánovaná ekonomika, umělé kurzy vůči zahraničním
měnám a zanedbávání stavu životního prostředí. Přes
tyto skutečnosti se hospodářství pobaltských států po
celou dobu sovětské okupace drželo v rámci SSSR na špičce.
Do
Pobaltí byly nastěhovávány ruské rodiny, aby byly klíčové
vedoucí pozice pokud možno v rukou Rusů a aby pobaltské
národy splynuly s ruským. Během sovětské éry přišlo
do Pobaltí (zejména do Lotyšska) například 200 tisíc sovětských
vojáků s rodinami. Ještě horší bylo přesídlování
obyvatel opačným směrem, tzn. Estonců, Lotyšů a Litevců
do jiných částí SSSR. Statisíce režimu nepohodlných osob
byly deportovány na Sibiř, kde jich spousta tragicky zahynula.
Například jen v roce 1949 bylo deportováno 50 tisíc
Estonců, 40 tisíc Lotyšů a 80 tisíc Litevců. Deportace běžně
probíhaly tak, že rodina byla v noci náhle probuzena
milicemi a bez vysvětlení odvedena do vlaku. V důsledku
masových přesunů obyvatelstva tvořili Rusové na konci 80.
let třetinu obyvatel Lotyšska.
Preference
ruštiny a ruské kultury vedla k potlačování domácích
jazyků. Domácí obyvatelstvo bylo nuceno učit se rusky, zatímco
přicházející Rusové se pobaltské jazyky učili velmi
sporadicky. Porušťování mohlo probíhat snáze v Lotyšsku
a Litvě, protože oba baltské jazyky jsou ruštině vzdáleně
příbuzné. I zde však byla rusifikace relativně málo úspěšná.
Určité
zlepšení poměrů nastalo roku 1953 po smrti J.
V. Stalina. Komunistické strany Litvy, Lotyšska a Estonska
získaly větší vliv na dění jednotlivých svazových
republikách, hospodářství se částečně vymanilo z kontroly
ze strany Moskvy. Někteří deportovaní obyvatelé se směli
vrátit do svých domovů, byli však pod neustálým dohledem
policie.
V 60.
letech byly poměry znovu utuženy, Pobaltí se opět dostalo
pod plnou centrální kontrolu. Ta začala slábnout teprve v 80.
letech, kdy se naplno rozběhl boj za nezávislost Pobaltí.
První
protesty proti režimu se začaly objevovat v 70. letech.
Roku 1972 spáchal na protest proti sovětské nadvládě
sebevraždu devatenáctiletý litevský student Romas
Kalanta a stal se tak jakýmsi litevským Janem Palachem. Na
konci 70. a během 80. let následovala řada dalších protestů
(demonstrace, tajné vyvěšování národních vlajek, protestní
dopisy sovětským představitelům i západním zemím).
Po
nástupu Michaila Gorbačova
a zahájení perestrojky
protesty zesílily. Hnutí a organizace, které dříve požadovaly
pouze autonomii na Moskvě, nyní prosazovaly úplné osamostatnění
pobaltských zemí. Z těchto organizací se postupně
vyvinula celonárodní hnutí (tzv. lidové fronty), která
koordinovala úsilí o nezávislost. 23. 8. 1989 si obyvatelé
Litvy, Lotyšska a Estonska (celkem 2 miliony lidí, tzn. téměř
30 % veškerého obyvatelstva) připomenuli 50. výročí
podpisu Molotov-Ribbentropova paktu tím, že vytvořili řadu táhnoucí
se po 600 km dlouhé silnici Tallinn-Riga-Vilnius a na několik
minut se chytili za ruce. Demonstrovali tím svou odvahu, soudržnost
a schopnost zorganizovat další akce. Tato událost vešla do dějin
jako „baltská cesta“ (v lotyštině baltu ceļš).
Lotyšské
reformní hnutí, nesoucí název Tautas
fronte (Lidová fronta), se stejně jako litevský Sąjūdis
zformovalo v říjnu 1988. V červenci 1989 vyhlásil
Nejvyšší sovět Lotyšské SSR svrchovanost Lotyšska. 4. května
1990 potvrdil nezávislost nově zvolený parlament, v němž
získala Lidová fronta většinu. Do čela státu se postavil předseda
parlamentu Anatolij
Gorbunovs. 20. ledna 1991, pouhý týden po masakru u
televizní věže v litevském Vilniusu, sovětské síly obsadily budovu
lotyšského ministerstva vnitra v Rize a zabily přitom pět
lidí. V březnovém referendu poté hlasovalo 74 procent
pro nezávislost Lotyšska.
Úsilí
pobaltských států o nezávislost bylo od května 1989
koordinováno v rámci Baltského
shromáždění, složeného ze zástupců tří lidových
front. Vyhlášení nezávislosti pobaltských států ani výsledky
národních referend Moskva dlouho neuznávala. Sovětské vedení
v čele s Michailem Gorbačovem bylo ochotno připustit autonomii, ale ne nezávislost.
Teprve po moskevském pokusu o státní převrat, který se
odehrál v srpnu 1991, se situace pro SSSR stala natolik
neudržitelnou, že nezávislost Pobaltí byla konečně
potvrzena. Dne 22. srpna 1991 uznává suverenitu pobaltských
států Island jako první stát na světě (nezávislost Litvy
uznal již v únoru 1991). 6. září je nezávislost
potvrzena i ze strany rozpadajícího se SSSR. Do OSN byly
pobaltské republiky přijaty 18. září 1991.
Lotyšsko
zavedlo v březnu 1993 národní měnu lotyšský lat (lats).
Parlamentní volby, které se konaly v červnu 1993, přinesly
vítězství pravostředových stran. Dvě z nich, Rolnická
unie a Lotyšská cesta, vytvořily menšinovou koaliční vládu
s premiérem Valdisem
Birkavsem. Prezidentem se stal Guntis
Ulmanis.
Po
počátečních ekonomických potížích, spojených s omezením
obchodních styků s Ruskem, se stala transformace estonského,
lotyšského i litevského hospodářství dynamickou. Po
poklesu hrubého domácího produktu až o 60 % se znovu objevil
jeho růst, ač např. Litva prožila na přelomu let 1995 a
1996 měnovou krizi poté, co se v potížích ocitly dvě
největší komerční banky. Obdobné bankovní krize předtím
proběhly i v Lotyšsku a Estonsku. I přesto však lze
prohlásit transformaci litevského, a zejména lotyšského a
estonského hospodářství v rámci postsovětských států
za velmi úspěšnou.
I
proto jsou se mladé republiky staly koncem 90. let vážnými
kandidáty na rozšíření EU. Jednání o přistoupení k EU
zahájilo v roce 1998 Estonsko a o rok později Lotyšsko a
Litva. Završena byla v květnu 2004 vstupem všech tří zemí
do Evropské unie. Ještě důležitější než vstup do EU je
pro pobaltské státy členství v NATO. Litva, Lotyšsko i
Estonsko vstoupily do NATO rovněž v roce 2004. Dynamický
hospodářský růst Lotyšska z let 2002-2007 posílený přílivem
zahraničního kapitálu a vstupem do EU vystřídala od roku
2008 hluboká hospodářská recese.
První
obyvatelé
Řád
německých rytířů
Období
ruského vlivu
Meziválečné
období nezávislosti
Nacistická
a sovětská okupace
Boj
za nezávislost
Nezávislost
po roce 1991
|
