Česko-lotyšský spolek

 

Úvodní stránka

O Česko-lotyšském spolku

Aktuálně

Informace o Lotyšsku

Fotogalerie

Publikace o Lotyšsku

Staňte se naším členem

Články

Archiv

Zajímavé odkazy

Napište nám

 

 

Historie Lotyšska

První obyvatelé  Řád německých rytířů  Období ruského vlivu  Meziválečné období nezávislosti  Nacistická a sovětská okupace  Boj za nezávislost  Nezávislost po roce 1991

První obyvatelé

První lidé začali území Pobaltí osídlovat před 11 tisíci let po ústupu kontinentálního ledovce, kterým skončila poslední doba ledová. V období mezolitu se zformovaly dvě hlavní kultury: němenská (území Litvy) a kundská (území Lotyšska a Estonska). Neolit přinesl na území Pobaltí počátky zemědělství. I v této době tu existovaly dvě kultury: pokračující němenská a narvská, která vystřídala kundskou.

Předkové ugrofinských Estonců žili v oblasti Pobaltí ještě před příchodem indoevropských Lotyšů a Litevců. Ti se začali na březích Baltského moře usazovat asi před 5 tisíci let, což dokumentují četné archeologické nálezy. Původní obživa obyvatelstva, sběr plodů, zemědělství a lov, byla přibližně před 2 500 lety doplněna obchodem s jantarem. Jantarová stezka tehdy směřovala z Pobaltí až do Říma a Egypta.

Pro baltské (tedy lotyšské a litevské) obyvatelstvo bylo od poloviny 1. tisíciletí n.l. charakteristické kmenové uspořádání. K hlavním baltským kmenům patřili Prusové, Jatvingové, Kurové, Sélové, Zemgalové, Latgalové, Aukštaitové a Žemaitové. Významnou národností, dnes již téměř zaniklou, byli v této době také ugrofinští Livové (Livonci), obývající především lotyšské pobřeží (viz Kurzeme, Lívské pobřeží).

V 6.-7. století došlo k oddělení lotyštiny a litevštiny. Během 10. a 11. století podnikali na území pobaltských států četné nájezdy Vikingové. Historie Lotyšů je od 13. století spjata s téměř neustálou nadvládou okolních velmocí.

Řád německých rytířů

Důležitým obdobím je nadvláda řádu německých rytířů na území Lotyšska (a také Estonska) od 13. do 16. století. Řád byl založen roku 1190 a do Pobaltí jej povolal polský kníže Konrád Mazovský na podporu christianizace pohanských Prusů, kteří žili zhruba na území dnešní Kaliningradské oblasti. Mezi panovníky, kteří řád podporovali, patřil i český král Přemysl Otakar II. Ten roku 1255 založil Královec (dnešní Kaliningrad, německy Königsberg), jenž byl podle něj pojmenován. Během 14.-17. století došlo pod vlivem nadvlády řádu k asimilaci baltských Prusů, jejichž národnost v důsledku toho vymizela.

Současně probíhala christianizace lotyšských a estonských kmenů, kterou prováděl řád mečových rytířů. Roku 1201 byla německým biskupem Albertem založena Riga a stala se hlavním opěrným bodem řádu. Ten si postupně podmanil téměř celé území dnešního Lotyšska a do roku 1227 i jižní část Estonska. Na území, které bylo pod správou mečových rytířů, probíhala germanizace a christianizace obyvatelstva. Mečoví rytíři usilovali také o ovládnutí Litvy, což se jim nezdařilo. Roku 1236 byl postup do Litvy definitivně zastaven bitvou u Saulė (dnešní Šiauliai), v níž byl řád na hlavu poražen. Pozice mečových rytířů na dobytých územích byla otřesena, a tak o rok později došlo k jeho připojení k řádu německých rytířů. Ten poté několik století ovládal většinu území Lotyšska a Estonska a sváděl vleklé boje s Litevským velkoknížectvím. V této době nadvláda řádu působila na místní obyvatelstvo spíše negativně. Znamenala však odklon od Ruska a nástup západoevropské kultury v Pobaltí. I díky tomu se dnešním pobaltským republikám daří lépe se začlenit do Evropy, narozdíl od ostatních postsovětských zemí, patřících spíše k ruskému kulturnímu okruhu.

Během 13. a 14. století se řada měst v Estonsku a Lotyšsku stala členy Hanzy. Nadvláda německých rytířů byla otřesena až roku 1410, kdy došlo k porážce řádu polsko-litevskými vojsky v bitvě u Grunwaldu.

Období panování řádu německých rytířů končí livonskou válkou, která vypukla roku 1558 vpádem ruských vojsk Ivana Hrozného a skončila roku 1582. Války se účastnily Rusko, Švédsko, Polsko, Litevské velkoknížectví a řád německých rytířů. Během války byla prohloubena litevsko-polská spolupráce. Unie těchto dvou států poté získala skoro celé Livonsko (tedy severní Lotyšsko, nazývané Vidzemsko, a jižní Estonsko). Reformace spolu s livonskou válkou přispěla k pádu řádu německých rytířů. Ve 2. polovině 17. století zažilo za vlády vévody Jakuba (Jēkabs) obrovský rozmach Kuronské vévodství (s hlavním městem v Jelgavě a Kuldīze), pokrývající přibližně oblast Kurzeme a části Zemgale. Kuronské vévodství v té době dokonce krátce vlastnilo zámořské kolonie Tobago (karibská oblast) a Gambie (západní Afrika). Dceru posledního kuronského vévody Petra Birona známe jako kněžnu Kateřinu Zaháňskou z Babičky Boženy Němcové (ratibořické panství zdědila kněžna právě po svém otci).

Období ruského vlivu

Na počátku 18. století proběhla severní válka, během níž byla Litva a část Lotyšska připojena ke Švédsku. Zbývající část Lotyšska a Estonsko získalo Rusko. To během 18. století ovládlo celé území Lotyšska. Nevolnictví bylo na území Lotyšska zrušeno v letech 1816-1819, v Latgale

 až roku 1861.

Celé 19. století bylo Pobaltí pod vlivem ruského cara. Zvláště v druhé polovině století bylo celé území rusifikováno. Ruština se stala úředním jazykem, probíhala výstavba pravoslavných kostelů. V Pobaltí jich většina pochází právě z tohoto období. Současně byly zakládány různé spolky, které se snažily pečovat o národní kulturu a vydávat knihy v národních jazycích. Během 19. století proběhlo několik protiruských povstání. Na počátku 20. století docházelo k masovým protestům proti carismu, které byly často krvavě potlačeny.

K vyhlášení nezávislosti všech tří pobaltských států došlo teprve v roce 1918. Přispěly k ní zmatky v Rusku po Říjnové revoluci. Po vyhlášení nezávislosti probíhaly boje ještě dva roky, protože nově vzniklé státy si snažilo podmanit Německo i Rusko a částečně také Polsko. Společnost národů uznala nezávislost pobaltských států 22. září 1921.

Meziválečné období nezávislosti

Estonsko, Lotyšsko a Litva byly v meziválečném období nezávislými republikami. Všechny tři národy na toto období vzpomínají asi jako Češi na první republiku, přestože tu zdaleka neexistovala taková politická stabilita, jako u nás (státní převraty, autoritativní režimy). Politické problémy byly reakcí na světovou hospodářskou krizi počátku 30. let. Hospodářství se opíralo o obchod s Evropou, zejména s Německem a Velkou Británií.

Lotyšsko schválilo svou ústavu v únoru 1922. Mezi válkami zaznamenalo rychlý hospodářský rozvoj. V květnu 1934 však provedl Kārlis Ulmanis za pomoci vojsk státní převrat. Byla zakázána činnost stran, političtí odpůrci byli uvězněni. Ulmanis zdůvodňoval puč jako nutnost k záchraně Lotyšska před hospodářskými potížemi a hroznou občanské války. Až do zahájení 2. světové války panoval v Lotyšsku Ulmanisův režim, který však byl v rámci pobaltských zemí relativně nejmírnější. V době, kdy J. V. Stalin nechal vyvraždit více než třetinu z 200-tisícové lotyšské populace v Sovětském svazu, nebyl za protistátní činnost v Ulmanisově Lotyšsku vynesen ani jediný rozsudek smrti.

Lotyšsko bylo mezi válkami plošně největším (oproti dnešku mu patřila také oblast Pytalova–lotyšsky Abrene, která je dnes součástí Ruska) a hospodářsky nejvyspělejším státem Pobaltí.

Období nezávislosti pobaltských států trvalo necelých 20 let. 23. 8. 1939 došlo k podpisu paktu o neútočení mezi Německem a SSSR (Molotov-Ribbentropův pakt), který pro pobaltské státy znamenal asi totéž, co pro nás Mnichov. Jeho tajným dodatkem bylo rozdělení sfér vlivu ve středovýchodní Evropě, přičemž Litva, Lotyšsko a Estonsko měly připadnout SSSR.

Nacistická a sovětská okupace

Po zahájení druhé světové války podepsaly pobaltské státy v září 1939 pod nátlakem Sovětského svazu tzv. Pakt o pomoci, v němž se zavázaly k poskytnutí strategických míst Rudé armádě. Ve stejné době byli z Hitlerova rozhodnutí přesídleni Němci žijící v Pobaltí do Německa. Do konce roku 1939 z Lotyšska odešlo  50 tisíc Němců.

V červnu 1940 obvinil SSSR pobaltské republiky z agrese a pod touto záminkou je obsadil. Nově vzniklé parlamenty odsouhlasily připojení svých zemí k SSSR a v srpnu 1940 se tak pobaltské státy staly sovětskými republikami. Řada politických odpůrců (včetně dosavadních ministrů), ale i úředníků, vojáků a policistů byla prohlášena za kontrarevoluční a nepřátelské živly a zatčena nebo deportována do východních částí SSSR. Některým se podařilo utéci do zahraničí, kde se podíleli na zformování exilových vlád.

V červnu 1941 Německo porušilo podepsaný Molotov-Ribbentropův pakt a napadlo Sovětský svaz. V důsledku toho došlo ještě během léta téhož roku k obsazení celého Pobaltí nacisty, kteří byli po roku sovětského útlaku vítáni jako osvoboditelé.

Za nacistické okupace docházelo především k likvidaci židovské populace v Pobaltí (v Lotyšsku žili Židé hlavně v Rize a ve větších městech Kurzeme). Mnoho Židů (nejen pobaltských) nalezlo smrt v nově zakládaných koncentračních táborech (např. lotyšský Salaspils). Na likvidaci židovské populace se podílely i domácí nacistické organizace a kolaboranti.

Během roku 1944 získává SSSR všechny tři pobaltské státy zpět. Riga byla obsazena v říjnu. Tím však byla nacistická okupace pouze nahrazena sovětskou, protože SSSR nevrátil pobaltským státům nezávislost. Ze tří malých zemí se tak znovu staly sovětské socialistické republiky. Některé části Lotyšska (Pytalovo-Abrene) a Estonska (Pečory-Petseri a Ivangorod-Jaanilinn) byly přičleněny k Ruské SFSR a dodnes patří Rusku. Protisovětský boj osamocených pobaltských partizánů, nazývaných „lesní bratři“ (v Lotyšsku mežabrāļi), však probíhal ještě 10 let po nastolení komunistického režimu. Poslední litevský partizán byl dokonce zabit až roku 1965.

V letech 1947-49 byl zahájen proces násilné kolektivizace zemědělství. Současně nastupovaly další procesy typické pro sovětské hospodářství: industrializace, preferování těžkého průmyslu, centrálně plánovaná ekonomika, umělé kurzy vůči zahraničním měnám a zanedbávání stavu životního prostředí. Přes tyto skutečnosti se hospodářství pobaltských států po celou dobu sovětské okupace drželo v rámci SSSR na špičce.

Do Pobaltí byly nastěhovávány ruské rodiny, aby byly klíčové vedoucí pozice pokud možno v rukou Rusů a aby pobaltské národy splynuly s ruským. Během sovětské éry přišlo do Pobaltí (zejména do Lotyšska) například 200 tisíc sovětských vojáků s rodinami. Ještě horší bylo přesídlování obyvatel opačným směrem, tzn. Estonců, Lotyšů a Litevců do jiných částí SSSR. Statisíce režimu nepohodlných osob byly deportovány na Sibiř, kde jich spousta tragicky zahynula. Například jen v roce 1949 bylo deportováno 50 tisíc Estonců, 40 tisíc Lotyšů a 80 tisíc Litevců. Deportace běžně probíhaly tak, že rodina byla v noci náhle probuzena milicemi a bez vysvětlení odvedena do vlaku. V důsledku masových přesunů obyvatelstva tvořili Rusové na konci 80. let třetinu obyvatel Lotyšska.

Preference ruštiny a ruské kultury vedla k potlačování domácích jazyků. Domácí obyvatelstvo bylo nuceno učit se rusky, zatímco přicházející Rusové se pobaltské jazyky učili velmi sporadicky. Porušťování mohlo probíhat snáze v Lotyšsku a Litvě, protože oba baltské jazyky jsou ruštině vzdáleně příbuzné. I zde však byla rusifikace relativně málo úspěšná.

Určité zlepšení poměrů nastalo roku 1953 po smrti J. V. Stalina. Komunistické strany Litvy, Lotyšska a Estonska získaly větší vliv na dění jednotlivých svazových republikách, hospodářství se částečně vymanilo z kontroly ze strany Moskvy. Někteří deportovaní obyvatelé se směli vrátit do svých domovů, byli však pod neustálým dohledem policie.

V 60. letech byly poměry znovu utuženy, Pobaltí se opět dostalo pod plnou centrální kontrolu. Ta začala slábnout teprve v 80. letech, kdy se naplno rozběhl boj za nezávislost Pobaltí.

Boj za nezávislost

První protesty proti režimu se začaly objevovat v 70. letech. Roku 1972 spáchal na protest proti sovětské nadvládě sebevraždu devatenáctiletý litevský student Romas Kalanta a stal se tak jakýmsi litevským Janem Palachem. Na konci 70. a během 80. let následovala řada dalších protestů (demonstrace, tajné vyvěšování národních vlajek, protestní dopisy sovětským představitelům i západním zemím).

Po nástupu Michaila Gorbačova a zahájení perestrojky protesty zesílily. Hnutí a organizace, které dříve požadovaly pouze autonomii na Moskvě, nyní prosazovaly úplné osamostatnění pobaltských zemí. Z těchto organizací se postupně vyvinula celonárodní hnutí (tzv. lidové fronty), která koordinovala úsilí o nezávislost. 23. 8. 1989 si obyvatelé Litvy, Lotyšska a Estonska (celkem 2 miliony lidí, tzn. téměř 30 % veškerého obyvatelstva) připomenuli 50. výročí podpisu Molotov-Ribbentropova paktu tím, že vytvořili řadu táhnoucí se po 600 km dlouhé silnici Tallinn-Riga-Vilnius a na několik minut se chytili za ruce. Demonstrovali tím svou odvahu, soudržnost a schopnost zorganizovat další akce. Tato událost vešla do dějin jako „baltská cesta“ (v lotyštině baltu ceļš).

Lotyšské reformní hnutí, nesoucí název Tautas fronte (Lidová fronta), se stejně jako litevský Sąjūdis zformovalo v říjnu 1988. V červenci 1989 vyhlásil Nejvyšší sovět Lotyšské SSR svrchovanost Lotyšska. 4. května 1990 potvrdil nezávislost nově zvolený parlament, v němž získala Lidová fronta většinu. Do čela státu se postavil předseda parlamentu Anatolij Gorbunovs. 20. ledna 1991, pouhý týden po masakru u televizní věže v litevském Vilniusu, sovětské síly obsadily budovu lotyšského ministerstva vnitra v Rize a zabily přitom pět lidí. V březnovém referendu poté hlasovalo 74 procent pro nezávislost Lotyšska.

Úsilí pobaltských států o nezávislost bylo od května 1989 koordinováno v rámci Baltského shromáždění, složeného ze zástupců tří lidových front. Vyhlášení nezávislosti pobaltských států ani výsledky národních referend Moskva dlouho neuznávala. Sovětské vedení v čele s Michailem Gorbačovem bylo ochotno připustit autonomii, ale ne nezávislost. Teprve po moskevském pokusu o státní převrat, který se odehrál v srpnu 1991, se situace pro SSSR stala natolik neudržitelnou, že nezávislost Pobaltí byla konečně potvrzena. Dne 22. srpna 1991 uznává suverenitu pobaltských států Island jako první stát na světě (nezávislost Litvy uznal již v únoru 1991). 6. září je nezávislost potvrzena i ze strany rozpadajícího se SSSR. Do OSN byly pobaltské republiky přijaty 18. září 1991.

Nezávislost po roce 1991

Lotyšsko zavedlo v březnu 1993 národní měnu lotyšský lat (lats). Parlamentní volby, které se konaly v červnu 1993, přinesly vítězství pravostředových stran. Dvě z nich, Rolnická unie a Lotyšská cesta, vytvořily menšinovou koaliční vládu s premiérem Valdisem Birkavsem. Prezidentem se stal Guntis Ulmanis.

Po počátečních ekonomických potížích, spojených s omezením obchodních styků s Ruskem, se stala transformace estonského, lotyšského i litevského hospodářství dynamickou. Po poklesu hrubého domácího produktu až o 60 % se znovu objevil jeho růst, ač např. Litva prožila na přelomu let 1995 a 1996 měnovou krizi poté, co se v potížích ocitly dvě největší komerční banky. Obdobné bankovní krize předtím proběhly i v Lotyšsku a Estonsku. I přesto však lze prohlásit transformaci litevského, a zejména lotyšského a estonského hospodářství v rámci postsovětských států za velmi úspěšnou.

I proto jsou se mladé republiky staly koncem 90. let vážnými kandidáty na rozšíření EU. Jednání o přistoupení k EU zahájilo v roce 1998 Estonsko a o rok později Lotyšsko a Litva. Završena byla v květnu 2004 vstupem všech tří zemí do Evropské unie. Ještě důležitější než vstup do EU je pro pobaltské státy členství v NATO. Litva, Lotyšsko i Estonsko vstoupily do NATO rovněž v roce 2004. Dynamický hospodářský růst Lotyšska z let 2002-2007 posílený přílivem zahraničního kapitálu a vstupem do EU vystřídala od roku 2008 hluboká hospodářská recese. Během ní zesílil mimo jiné také odliv lotyšských obyvatel do zahraničí, který patří k ústředním problémům současného Lotyšska.

 

První obyvatelé  Řád německých rytířů  Období ruského vlivu  Meziválečné období nezávislosti  Nacistická a sovětská okupace  Boj za nezávislost  Nezávislost po roce 1991

NAVRCHOLU.cz